ROZHOVOR Přísloví o tom, že řemeslo má zlaté dno, platí podle exposlance za ČSSD a někdejšího odboráře Jaroslav Zavadila dodnes. České školství jsme dostali do pozice, kdy byla maturita důležitější, než poctivá a potřebná práce. „Jako by se řada rodičů styděla, že jejich dítě bude dobrý automechanik, bednář nebo kovář,“ upozornil Zavadil v rozhovoru s tím, že by si přál úlevy a stipendia pro technické školy. Zatímco všichni zaměstnavatelé pláčou, že nemají technology a konstruktéry, z humanitních škol vychází tolik dětí, že by vedle nich rovnou stavěl úřady práce.

Sociolog Petr Hampl mi řekl, že nízká úroveň mezd v České republice je způsobena tím, že u nás vyrobené díly putují do Německa a dalších zemí, které je se ziskem prodávají. Přidal se tedy k tvrzení, že jsme levnou montovnou v Evropě. Jak tomu zabránit?

Na to není jednoduchá odpověď. S Hamplem mohu souhlasit. Je však potřeba se podívat do minulosti, jak jsme začínali, jaká nezaměstnanost u nás byla a jaké výhody či nevýhody jsme měli oproti státům východní Evropy. V Československu prakticky neexistoval žádný samostatný živnostník. Po revoluci, ať si o ní myslíme cokoliv, se řada lidí chopila příležitosti. Jsem přesvědčen, že naše pracující veřejnost a zaměstnanci ve firmách, které se začaly restrukturalizovat, měli obrovskou výhodu: jedno z nejlepších učňovských školství a tedy obrovskou skupinu lidí, kteří mohli pracovat na různých místech a dokázali se adaptovat na prostředí. Díky tomu se začala naplňovat prázdná kasa, vznikaly manufaktury, malé firmy a začaly oživovat naši ekonomiku a náš průmysl. Strojové parky firem byly vybaveny stroji z třicátých let a velmi zaostalé.

Když sem začal vstupovat cizí kapitál, především se chtělo, abychom dělali věci levně. Nechci používat slovo montovna. Byli jsme za tu práci rádi, protože přejít v té době ze socialistického tržního hospodářství na kapitalistickou ekonomiku není legrace. Chvíli to trvá. V poslední době se mění trend, chodí sem firmy s vyšší technologií, situace se zlepšuje a náš export je poměrně vysoký. Čísla rostou, už to nemusí být tak hrozné. Ten propad mezi Českou republikou a západní Evropou byl obrovský, obdivoval jsem se lidem, kteří říkali, že ji za deset, patnáct let doženeme. Měl jsem prognózu, že je nedoženeme ani za sto let, protože ostatní by museli stát a my růst, abychom je dohnali.

Není za současného stavu, kdy naše ekonomika roste jako jedna z nejrychlejších, možné se dál upínat na výhodu v nízkých mzdách. Je potřeba, a v poslední době se to děje, aby mzdy rostly rychleji. V době krize v letech 2008 až 2012 měly okolní země jako Rakousko, Slovensko, Polsko těsný růst hrubého domácího produktu a my mínusový. Tyto státy už rostly, protože se u nich nestalo, co u nás – podtržená spotřeba a snížení platů v celé rozpočtové sféře, což mělo za důsledek zmrazení mezd a vedlo nás krizí dál a dál. Tady se stala chyba, ekonomové se tehdy měli zahrabat jak krtci a vylézt za týden. Mohlo to dopadnout lépe. Vláda, která přišla po roce 2013, musela napravovat některé škody týkající se mezd velkými finančními částkami. A pak pravice začala kritizovat, že rozpočet je v době rostoucí ekonomiky stále deficitní jako by se zapomnělo, co se odehrálo pár let předtím.

(JRu, parlamentnilisty.cz)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here