NÁZOR – Dlouhá desetiletí – od Vietnamu po Irák a Afghánistán – američtí politici čelili dilematu jak přistoupit k povstaleckým hrozbám v zahraničí, konstatuje Max Boot v komentáři pro server USA Today. Vojenský historik a analytik vysvětluje, že jednou možností bylo zůstat pasivní a riskovat ovládnutí území nepřítelem, druhou pak nasazení vojenské síly s rizikem zatažení do problémů.

Třetí cesta

„Existuje třetí cesta, ale není jednoduše schůdná,“ poukazuje Boot. Spočívá podle něj ve vysílání malého počtu amerických poradců na pomoc zahraničním režimům bez masivních vojenských závazků, avšak aby tento přístup fungoval, tito poradci musí vědět jak efektivně ovlivňovat zahraniční politiky bez implementace čistě amerických řešení, která nemusí v cizí zemi fungovat.

Jedním z nejúspěšnějších poradců v historii byl Edward G. Lansdale, který se z důstojníka letectva stal pracovníkem CIA a byl znám jako „T.E. Lawrence z Asie“, poukazuje historik. Soudí, že Lansdaleovy metody uplatňované v 50. a 60. letech na Filipínách a ve Vietnamu, jsou dnes, kdy USA čelí rostoucí hrozbě islamismu v západní Africe a jihovýchodní Asii, relevantnější než kdy předtím.

Lansdale byl na Filipíny vyslán v roce 1950 Úřadem pro politickou koordinaci, tajnou špionážní agenturou, která se krátce poté transformovala v CIA, a to v době, kdy zemi ohrožovalo komunistické povstání Huků, Trumanova administrativa se obávala, že další asijské země „zrudnou“, avšak kvůli zuřící korejské válce nemohla vyslat další americké vojáky, a proto poslala Lansdalea, aby spolu s hrstkou asistentů s Huky bojoval.

„Nejdůležitější věcí, kterou Lansdale učinil, bylo spřátelení se s dynamickým mladým válečným veteránem, který byl právě jmenován ministrem obrany,“ pokračuje analytik. Vysvětluje, že Ramon Magsaysay představoval schopného vůdce nepoznamenaného korupcí typickou pro filipínskou politiku – Lansdale ho navíc přesvědčil, aby zkrotil filipínskou armádu a vojákům vysvětlil, že dosáhnou větších úspěchů, když budou s lidmi jednat jako s „bratry“, nikoliv jim ostřelovat vesnice z děl.

Poté, co lidé začali vojákům věřit, předávali sami informace o povstalcích ve svém okolí, a Lansdalea tedy lze považovat za průkopníka protipovstalecké taktiky, kterou v Iráku nasadil generál David Petraeus, míní Boot. Dodává, že Lansdale si rovněž uvědomil, že nestačí porazit povstalce na bojišti, protože rolníci nepřestanou bojovat, dokud neuvěří, že je možné změnit poměry v zemi, kterou řídilo pár bohatých latifundistů, změnit mírovou cestou – slogan Huků ostatně zněl „kulky, ne hlasovací lístky“, jelikož každý věděl, že o výsledku voleb je rozhodnuto předem.

Největší americké vítězství

Lansdale pomáhal Filipíncům zabránit ve volebních podvodech a fakticky figuroval jako manažer volební kampaně Magsaysaye, když  v roce 1953 kandidoval na prezidenta, připomíná historik. Odkazuje na slogan “ Magsaysay je můj člověk“, který Lansdale vymyslel – po těsném volebním vítězství Magsaysaye ostatně dostal přezdívku „plukovník Landslide“. Jelikož vládl populární reformátor, Hukové přestali bojovat, což podle analytika představuje jedno z největších amerických vítězství ve studené válce, kterého bylo dosaženo bez vyslání jediného amerického vojáka do boje.

„Odměnou“ pro Lansdalea  bylo vyslání do Saigonu v létě 1954, krátce po francouzské porážce u Dien Bien Phu, aby v Jižním Vietnamu vytvořil novou nekomunistickou vládu, jelikož v Severním Vietnamu konsolidoval moc Ho Či Min, uvádí historik. Poukazuje, že málokdo věřil, že nově jmenovaný jihovietnamský premiér Ngo Dinh Diem vydrží v úřadě devět týdnů, natož devět let, přesto se mu podařilo porazit mnoho nepřátel – nejen komunistů, ale také francouzských kolonialistů a na ně napojených náboženských sekt -, přičemž svou autoritu konsolidoval do nezanedbatelné míry díky radám od kalifornského důstojníka.

„Lansdale projevoval nekonečnou trpělivost s Diemovými hodinovými monology, které doháněly jiné Američany k zoufalství,“ píše Boot s tím, že poté Lansdale zpravidla shrnul svými slovy Diemovy myšlenky a skombinoval je s vlastními podněty, což nazýval „uměním přátelského přesvědčování“. Byť to může znít jednoduše, daný způsob se značně rozchází se způsobem, jakým Američané běžně jednají se spojenci, kterým předkládají sérii nediskutovatelných požadavků, vysvětluje analytik. Dodává, že jen málo dalších dokázalo to samé co Lansdale, který Jižní Vietnam opustil v roce 1956, načež vztahy mezi Washingtonem a Saigonem zhořkly.

V roce 1963 byl John Kennedy tak frustrován Diemem, že posvětil vojenský puč, navzdory Lansdaleovým varováním, že neexistuje lepší nástupce, a po Diemově pádu jihovietnamský stát skutečně zkolaboval, načež Kennedyho nástupce Lyndon Johnson musel do země vyslat americké vojáky, aby zabránil komunistům v nástupu k moci, připomíná historik. Soudí, že aby se Spojené státy v budoucnu vyhnuly takovým fiaskům, měly by vychovávat novou generaci poradců jako Lansdale, vojáky i civilisty, kteří dokážou posilnit přátelské a zároveň křehké režimy, které se pak mohou postavit společnému nepříteli.

Americká armáda se vydala dobrou cestou, když vytváří „poradní a pomocné brigády“, ale mnohem větší důraz musí být kladen na výcvik nejen vojenských, ale také politických poradců, míní Boot. Dodává, že válku proti teroru mohou definitivně vyhrát pouze američtí poradci, nikoliv americké pozemní jednotky.

(JRu, eurozpravy.cz)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here